Otazníky kolem reprodukce

Jsou problémy, které nejsou odstranitelné, např. defekty v průběhu pohlavních orgánů. Jsou problémy, které odstranitelné jsou, ale které by se odstraňovat asi neměly, protože mohou být dědičně podmíněné. Do této kategorie patří např. potraty v důsledku špatných hormonálních poměrů v organizmu feny nebo celé rodiny fen a dokonce i celá plemena potýkající se s neschopností normálně rodit. Jsou ovšem i problémy, které reprodukce schopnost jako takovou neovlivňují a které je možné bez větších potíží vyřešit. Řada jinak normálních fen se totiž vymyká literaturou uváděnému průběhu hormonálního cyklu a běžně doporučované termíny krytí, tedy 11. - 12. den od začátku barvení, u velkého počtu fen neplatí. Podobná situace je i u psů.

Pokud pes nekryje nebo po něm opakovaně nezabřezávají feny, většinou o něj chovatelé ztrácí zájem. Trochu jiná je situace u fen. Řada lidí se snaží i z opakovaně nezabřezávající feny "vymámit" štěňata. Z hlediska jedné feny a jednoho majitele je to asi pochopitelný přístup. Otázkou je, jak moc je to rozumné z pohledu plemene jako celku. Chovatel hodný toho jména by měl mít schopnost říci: "Je to krásná fena, je to pracovně zdatná fena, je to ale obtížně zabřezávající fena a k tomu špatná matka a chovat na ní tedy nebudu!" K tomu, aby něco takového mohl prohlásit, ale musí mít povědomost o anatomii a fyziologii psů obecně a fen zvlášť. Následující povídání je asi jen opakování toho, co většina lidí okolo psů zná, ale určitě neuškodí si základní údaje připomenout.

Pohlavní orgány feny se dělí na vnitřní a vnější a jsou uloženy ve střední a zadní části dutiny břišní a v celém rozsahu pánevní dutiny. Skládají se z vaječníků, vejcovodů, dělohy, děložního krčku, pochvy a poševní předsíně. Hranici mezi vnitřními a vnějšími pohlavními orgány tvoří děložní krček. Vaječníky jsou párové pohlavní žlázy, ve kterých se vyvíjejí a uzrávají samičí pohlavní buňky - vajíčka. Ta jsou uložena v povrchové části vaječníku a jsou obklopena vrstvou buněk. Během vývoje vajíčko roste, buňky, které jej obklopují, se množí a vytvářejí vaječné váčky - folikuly. V nich postupně vzniká dutina vyplněná mokem. Takto utvářený váček se nazývá Graafův folikul. Buňky, které tvoří jeho stěnu, se v místě, kde je uloženo vajíčko, vyklenují nad povrch vaječníku. V době říje zralý Graafův folikul praskne, tekutina v něm uložená se vylije a strhává s sebou vajíčko, které padá do rozšířené části vejcovodu. Doba, kdy se vajíčka uvolňují a opouštějí vaječník, se nazývá ovulace. Stěna Graafova folikulu po odchodu vajíčka zbytní a začíná se vytvářet tak zvané žluté tělísko. Fena se s určitou "zásobou" vajíček rodí a v průběhu jejího života jsou ve vaječnících přítomna vajíčka v různém stupni vývoje.

Vejcovod je párová zvlněná hladkosvalová trubice o délce čtyřicet až sedmdesát milimetrů a šířce jeden až tři milimetry. U vaječníku je tato trubice rozšířena v nálevku vejcovodu, která slouží k zachycení vajíčka. Druhý konec vejcovodu vyúsťuje v rohu děložním. Vnitřek vejcovodů je vystlán sliznicí, která vytváří řasy a je pokryta jemnými řasinkami. Taková stavba umožňuje posun vajíčka směrem k děloze. Ve vejcovodu dochází u domácích druhů zvířat k oplození (fertilizaci) vajíčka. Děloha feny vytváří vhodné prostředí pro vývoj zárodku a později i plodu. Má dva poměrně dlouhé válcovité rohy a krátké tělo. Uvnitř rohů a těla děložního je dutina děložní, kterou od pochvy odděluje děložní krček (cervix). Ten je u feny poměrně krátký a jeho vnitřní a zevní branka spolu splývají. Středem děložního krčku probíhá kanálek, který se fyziologicky povoluje jen v době říje a při porodu. Děložní krček je místem, kde končí vnitřní a začínají vnější pohlavní orgány feny.

Směrem k zádi feny pokračují pohlavní orgány pochvou (vaginou) . Ta navazuje na děložní krček, u kterého je u většiny fen ampulovitě rozšířena. To má svůj význam při spojení psa a feny. Sliznice poševní je krytá speciální sliznicí, hovoří se o tak zvaném dlaždicovitém vrstevnatém epitelu. Sliznice poševní mění v průběhu pohlavního cyklu svůj vzhled. Reaguje tak na hormonální změny v organizmu feny a změny sliznice stejně jako utváření pochvy hrají velkou roli při krytí. Na pochvu navazuje tak zvaná poševní předsíň. V místě přechodu pochvy v poševní předsíň je mírné zúžení. V této oblasti lze najít vyústění močové roury a také hymenální prstenec, který u mladých zvířat tvoří podklad pro slizniční řasu nazývanou panenská blána. Poševní předsíň většinou neprobíhá vodorovně, ale směrem k přezce klesá a v konečné části svírá s pomyslnou linií břicha feny úhel větší než čtyřicet pět stupňů. Poslední částí pohlavních orgánů je přezka (vulva) , která je vstupní branou do pohlavních orgánů feny. Je tvořena dvěma stydkými pysky, které se stýkají v horní a spodní spojce. K tomu, abychom si udělali základní představu o tom, co se ve feně z hlediska reprodukce odehrává, nestačí jen stručný popis stavby pohlavních orgánů , ale je třeba si ještě připomenout jak pracují.

 

Zvířata lze mimo jiné dělit podle počtu v roce probíhajících říjí. Například pan O´Reece ve vynikající knize Fyziologie domácích zvířat, kterou vydalo nakladatelství Grada, hovoří o „estrálním cyklu“ a tímto termínem označuje rytmické změny v chování pozorované u všech savců, které zahrnují pravidelná, ale omezená období svolnosti k páření. Pes patří mezi tak zvaná zvířata diestrická, tedy ta, u kterých k říji dochází dvakrát ročně. Z praxe je známo, že tento údaj vždy neodpovídá skutečnosti. Některá původní plemena si stále zachovávají jednu říji v roce a naopak výjimkou nejsou feny, které barví třikrát ročně. Pohlavní cyklus feny řídí celá řada vzájemně propojených hormonů.

Patří mezi ně:

GnRH - důležitý hormon vznikající ve spodní část mezimozku (hypotalamu),který v součinnosti s vnějšími vlivy startuje uvolňování dalších pohlavních hormonů. Někdy bývá označován jako uvolňující luteinizační hormon;

FSH  - folikuly stimulující hormon - podněcuje růst a zrání jednoho nebo více folikulů;

LH    - luteinizační hormon - hraje rozhodující roli při ovulaci a utváření žlutého tělíska;

Estradioltvoří se ve folikulech a mimo jiné je zodpovědný za projevy říje.;

Progesteron – vytváří se ve žlutém tělísku a u březích fen je produkován také placentou.

Má celou řadu úkolů a například brání dozrávání dalších folikulů a ovulaci a tím vlastně chrání případnou březost feny.

 

Sexuální, nikoliv fyzické dospělosti dosahují malá plemena zhruba ve věku okolo sedmi až osmi měsíců, plemena velká o něco později. Pohlavní cyklus feny lze rozdělit do několika období. Jednotliví autoři se v jejich počtu i označení mírně rozcházejí. Například výše zmíněný O´Reece uvádí: proestrus, estrus, metestrus a diestrus.
První fází říje feny je
proestrus. Chovateli psů bývá toto období označováno jako barvení a je typické krvavým výtokem, otokem přezky a častým močením - značkováním. Příčinou krvácení je průnik červených krvinek z cév v děložní sliznici. Během proestru stoupá koncentrace estradiolu a dochází k zesílení poševní sliznice, která je na pohled překrvená, oteklá a spíše lesklá. Proestrus trvá přibližně osm dní, existují ale značné plemenné i individuální odchylky. V tomto období fena většinou psa nepřijme. Na konci proestru prudce stoupá hladina luteizačního hormonu. Období bývá označováno jako LH peak, nebo LH vlna a trvá poměrně krátkou dobu - dvacet čtyři až sedmdesát dva hodin. V průběhu proestru mírně stoupá hladina progestreonu.

Druhá fáze pohlavního cyklu feny, estrus, bývá označována jako hárání nebo vlastní říje a je obdobím, na které se soustřeďuje pozornost chovatele. V této fázi dochází k ovulaci a mělo by tedy dojít i k případnému krytí. Původně krvavý výtok se mění v narůžovělý až bezbarvý a otok přezky u většiny fen opadá. Změny prodělává i poševní sliznice. Bledne, osychá a je výrazně vyřasená, dalo by se říci, že je přímo "lepivá". Stav poševní sliznice je faktorem, který ze strany feny ovlivňuje tak zvané "svázání" psa a feny. V období estru většina fen vyhledává psy, dává ocas na stranu a výrazně se staví. Zhruba dvacet čtyři až sedmdesát dva hodin po LH peaku dochází k ovulaci. Ovulovaná vajíčka ale ještě nejsou připravená k oplození. Ve vejcovodu probíhá jejich další příprava nebo spíše dozrávání (kapacitace), které je hotovo asi za dva až tři dny. V průběhu ovulace a po jejím skončení dochází k luteinizaci některých buněk ve stěně folikulu a začíná se vytvářet žluté tělísko. V souvislosti s tím stoupá hladina progesteronu v krevním séru. Období hárání (estrus) trvá zhruba pět až devět dní.

Třetí fáze cyklu, metestrus, je označována jako fáze luteální. Probíhá padesát až šedesát dní u březích a šedesát až devadesát dní u nebřezích fen. Metestrus je vlastně obdobím, po které je funkční žluté tělísko (corpus leuteum). Pokud je fena březí, končí jeho činnost porodem. U nebřezích fen dochází k pomalému ústupu (regresi) žlutého tělíska, pro kterou je charakteristický postupný pokles hladiny progesteronu až na základní hodnotu.Z hlediska zevních příznaků je u nebřezích fen metestrus obdobím obtížně hodnotitelným nebo spíše z větší části obdobím bez vnějších příznaků. Výtok postupně ustává. Fena odmítá psy i když je pro ty méně zkušené na začátku metestru stále přitažlivá. Poševní sliznice je v první části metestru ochablá, mramorovitá a spíše lesklá. Postupem času se vrací do klidového stavu. Uzavírá se děložní krček a sekret, který z počátku metestru bývá naoranžovělý, přechází přes tmavší sekret masového charakteru v čirý hlen a postupně vymizí úplně. Metestrus trvá dva až tři měsíce.

 

  Přelom I. A II. fáze pohlavního cyklu (hárání)

Cytologický preparát - přelom proestru a estru

 

Cytologický preparát - stav před ovulací

 

   III. fáze pohlavního cyklu (hárání)

Cytologický preparát - metestrus

      

„Byl jsem krýt u kamaráda. Jeho pes si k feně čuchl , ohrnul pysk a šel pryč. Teď se mně všichni smějí, že ani nepoznám, kdy je fena ke krytí. Přitom jsme tam jeli jedenáctý den. Fena je moc šikovná a štěňata po ní bych chtěl. Co s tím?“ (Z veterinární ordinace)

 

Literaturou popisovaný průběh hormonálního cyklu feny a z něj vyplývající optimální doba pro krytí se na první pohled zdají být záležitostí jednoduchou. Starší chovatelé také vědí, že podobně jednoduché to bylo i v praxi. Běžná fenka barvila okolo osmi dnů, výraznou ochotu k páření projevovala okolo dvanáctého dne a zevní příznaky říje odeznívaly po třech týdnech. Zabřezávalo zhruba 80 - 85 % krytých fen a reprodukční potíže byly ojedinělé. I v dobách dřívějších ale existovala plemena, která se běžně popisovanému průběhu říje vymykala. Například u anglických bulteriérek byl vhodný ke krytí zhruba sedmnáctý den od prvních příznaků barvení. V současné době je situace úplně jiná. Kynologickou literaturou a chovateli doporučované dny určené na základě prvních příznaků barvení dnes u řady fen neplatí a stále častěji se vyskytuje méně typický průběh říje. V řadě případů jsou zevní příznaky nevýrazné, některé feny mají první fázi říje (barvení - proestrus) zkrácenou a vhodný den krytí je daleko dříve, než v běžně doporučovaný den jedenáctý až dvanáctý. Neméně početné jsou feny, u kterých je situace opačná a ovulace a tedy i optimální termín krytí se posunují na dobu pozdější. Běžný chovatel pak obtížně odhaduje, kdy krýt, fena nezabřezne a začíná se rozjíždět kolotoč dohadů, proč tomu tak je. Hledají se příčiny v podobě infekčních chorob, dědičně podmíněných problémů a hormonálních poruch. Všechny uvedené důvody mohou samozřejmě schopnost feny zabřeznout ovlivnit. Často je ale důvod daleko jednoduší a spočívá prostě ve špatně zvoleném termínu krytí.

Z uvedeného vyplývá, že řídit se dnem říje nemusí být u všech fen vyhovující. Otevírá se tak otázka: "Co s tím?" Určitou orientaci může poskytnout chování feny. Teoreticky by fena v první fázi říje (proestrus) měla psa odmítat, v druhé (estrus) dávat proutek stranou, stavět se a psa sama vyhledávat a ve třetí fázi (metestrus) zase ochotu ztrácet. V praxi to často vypadá jinak. Existují feny, které se psovi staví od prvního do posledního dne a existují i feny, které po celou dobu psa odmítají. Do druhé kategorie často patří plemena teriérů. Jejich přístup nespočívá ani tak v neochotě k páření, jako spíše ve snaze vyhledat silného otce pro své potomky. Pokud je pes dostatečně razantní, fenku rychle zkrotí a z rozběsněné fúrie se stává přítulný a ochotný beránek. Orientace podle chování feny tedy může, ale nemusí fungovat. O štěstí může hovořit chovatel, který má k dispozici šikovného psa. Takový "psí profesor" si k fence čichne a je-li vhodná doba ke krytí, chce ji, není-li, fenu odmítá. Je ale třeba si uvědomit, že podobné chování nevykazují všichni psi. Řada z nich je totiž ochotná krýt fenu v jakékoliv fázi říje a existují psi, kteří si akt páření nespojují s vůní háravé feny, ale s prostředím, ve kterém jsou zvyklí krýt. Má-li takový pes na správném místě postavenou i nehárající fenu, nad ničím nepřemýšlí a okamžitě kryje. Pro běžného chovatele je často obtížné postupovat tak, jak bylo dříve zvykem, tedy vodit fenku ke psovi opakovaně po několik dní. Takřka vyloučené to je v případě zahraničních krytí, kde nutnost setrvat u psa delší dobu citelně zvyšuje finanční náklady a při vytíženosti hodně žádaných psů je opakované krytí z praktického hlediska problémem. Určitým řešením může být určení optimálního dne krytí na základě laboratorního vyšetření. Dělá se již poměrně dlouhou dobu, zdá se, že v poslední době nabývá na důležitosti a je také ze strany chovatelů žádanou službou. Používány jsou tři vzájemně se doplňující typy vyšetření. Patří mezi ně hodnocení gynekologického nálezu, cytologické vyšetření sliznice poševní a stanovení hladiny progesteronu v krvi feny.

Gynekologický nález - poševní sliznice prodělává v průběhu hormonálního cyklu výrazné změny. Na začátku barvení je lesklá, oteklá a překrvená. V době ovulace bledne, osychá a je výrazně zřasená. S končící říjí poševní sliznice ochabuje, ztrácí řasení a často bývá mramorovitá. Na první pohled se může zdát, že gynekologické vyšetření pro určení optimálního dne krytí stačí. Praxe je ale trochu složitější, probíhající změny se mohou vzájemně prolínat a gynekologické vyšetření může posloužit spíše jako hrubá orientace, než jako korektní podklad pro určení dne krytí. Má však ještě jeden nezanedbatelný význam. Odhalí totiž případné nesrovnalosti v průběhu pohlavních orgánů feny od přezky k děložnímu krčku. Je pravdou, že u loveckých plemen se různé anomálie vyskytují ojediněle, přesto je ale rozumné o problému, který může technicky ovlivnit krytí (pes se do feny nedostane) nebo průběh porodu, vědět.


Cytologický nález - cytologie je věda zabývající se buňkou. V případě určení optimálního dne krytí je cytologické vyšetření zaměřené na buňky poševní sliznice. Jejich početní zastoupení, tvar i například schopnost přijímat různá barviva se v průběhu cyklu mění a na jejich základě je možné odhadovat, v jaké fázi se fena nachází. I tady platí, že se probíhající změny mohou prolínat a například je velmi těžké podle buněčného nálezu odhadnout, zda je fena ještě ve fertilní (tedy oplození schopné) fázi, či těsně za ní. I cytologické vyšetření má své další významy, mezi které například patří zjištění většího množství bakterií v preparátu, které může upozornit na zvýšené riziko onemocnění feny.
Velkou roli hraje způsob, jakým se vzorek na cytologické vyšetření odebírá. Je totiž třeba se dostat až na klenbu poševní v oblasti těsně před děložní krčkem a to bez speciálního vybavení není možné. Stejný problém samozřejmě nastává i při vyšetření gynekologickém.

Stanovení hladiny progesteronu - je určitě nejpřesnějším způsobem, jak určit optimální den krytí. Vyšetření zaměřená na hladinu progesteronu v krvi mohou být prováděna metodou semikvantitativní nebo kvantitativní. Druhý typ metod podává přesnější výsledky a lze jej považovat za vhodnější. I stanovení hladiny progesteronu má svá pravidla. Do této oblasti patří například korektní odběr vzorku a jeho včasné zpracování. Pro vyhodnocení vyšetření je třeba znát nejen prosté číslo, ale i jednotky, ve kterých je množství progesteronu uvedeno. Pro běžného člověka se to asi zdá být nepochopitelné a situaci možná objasní z dob školní docházky známý příklad.I malí žáčci vědí, že jeden litr olova nemá stejnou váhu jako jeden litr peří.

 

Chovatelům by určitě vyhovovalo, pokud by mohli s fenkou přijít na začátku barvení a veterinář by jim na základě vyšetření řekl: "Kryjte za devatenáct dní, přesně v deset hodin dopoledne". Asi by si také přáli, aby stanovený den krytí platil pro všechny říje dané feny. Tak jednoduché to ale není. Uvedené způsoby stanovení optimálního dne krytí mají časově omezenou vypovídající hodnotu a na jejich základě je možné určit den krytí maximálně na čtyřicet osm hodin dopředu. V praxi to znamená, že zvláště u fen s pozdějším termínem ovulace, je třeba vyšetření opakovat. Počítat je třeba i s tím, že fenka není stroj a že průběh jednotlivých říjí může být odlišný. Není možné předpokládat, že běžný chovatel bude s každou fenkou před krytím absolvovat popsaná vyšetření. Zvažujeme čas i finance, které máme k dispozici a vzhledem k tomu, že normální fena má optimální dobu krytí pět až šest dní, je pravděpodobnost, že se "strefíme" do toho správného, celkem velká. Přesto je ale dobře vědět, že možnost určit laboratorně optimální den krytí existuje. Určitě je výhodnější absolvovat jedno nebo dvě vyšetření, než během jednoho týdne jet dvakrát do Holandska. Své místo má určení optimálního dne krytí v případě, kdy si chovatel není jistý, kdy fenka začala barvit a velký význam může mít u opakovaně nezabřezávajících fen. Pomůže odhalit neplnohodnotné nebo tak zvaně "rozštěpené říje", ke kterým dochází v případě, kdy například fena nebarví ve svém termínu, ale říji vyvolá společnost jiné hárající se feny. Občas bývá tento typ vyšetření používán u fen "hříšnic", tedy v případě nežádoucího krytí, kdy chovatel zvažuje možnost přerušení březosti. To, jak známo, nemusí vždy proběhnout bez následných problémů a je tedy rozumné vědět, zda fena byla ve fertilním období či ne. Z hlediska chovu psů jako celku patří laboratorní určení optimálního dne krytí k akceptovatelným metodám. Jeho smyslem není ovlivňovat leckdy dědičně podmíněnou nedostatečnost v oblasti reprodukce, ale pouze určit termín krytí u jinak zdravých fen.

 

"Krycí list náš klub nevystavil i proto, že o psovi je známo, že kryje pouze pomocí inseminace a to považujeme z hlediska chovu za závažnou vadu." Z jednání IX. valné hromady ČMKU


Nespravedlivé ale je, že v případě technických problémů okolo krytí nebo v případě, kdy ze spojení nejsou žádná štěňata, bývá často dávána vina fenám a skutečnost, že se na problému může podílet i pes, bývá opomíjena. Z uvedeného vyplývá, že chovatel hodný toho jména se nezaobírá jen fenou, ale měl by leccos vědět i o anatomii a fyziologii psa samce a také o tom, k čemu vlastně v průběhu krytí dochází.

Základem samčích pohlavních orgánů jsou v šourku uložená varlata. U většiny domácích savců mají vejčitý tvar, u psa jsou téměř kulovitá. Jejich důležitou částí jsou semenoplodné kanálky, ve kterých se průběžně vytvářejí samčí pohlavní buňky - spermie. K varleti přiléhá nepříliš velký kyjovitý útvar - nadvarle. Z nadvarlete vystupuje chámovod, který prochází tříselným kanálem do dutiny břišní. Zde se stáčí a ústí do roury močové. Zevní pohlavní ústrojí psa tvoří penis, který má kavernózní, žaludem zakončená, topořivá tělesa, která se při páření naplňují krví. Od ostatních zvířat se pes liší v penisu volně uloženou plochou kostí. Jejím účelem je ochrana močové roury.

Vývoj samčích pohlavních buněk - spermií se odborně nazývá spermiogeneze a trvá asi osm až deset týdnů. Spermie se tvoří neustále a pokud nedojde ke krytí, odcházejí samovolně s močí psa. Velmi důležitou roli z hlediska vývoje spermií hraje nadvarle. V něm spermie dozrávají a získávají schopnost pohybu. Spermie totiž má jen omezenou zásobu energie a cesta od děložního krčku feny až po vejcovod je dlouhá. Pokud by vykazovala spermie vlastní pohybovou aktivitu příliš brzy, potřebnou energii by ztratila a odumřela dřív, než se dostane ke svému cíli.

Obecně se dá říci, že spermie se skládá ze dvou částí - z bičíku a hlavičky. V hlavičce se skrývají genetické informace, které předává potomstvu otec. Na hlavičce spermie je uložen tak zvaný akrozóm, který má dvojitou stěnu. Ve vzniklém prostoru jsou uloženy enzymy, například hyaluronidáza. Jednoduše řečeno má zdravá spermie na hlavičce jakousi čepičku a pod tou čepičkou tekutinu, která je schopná rozpustit část obalu vajíčka a otevřít tak spermii pomyslná dvířka. Bičík je zodpovědný za pohyb, tedy za to, zda se spermie vůbec má šanci k vajíčku dostat.Pokud je bičík ulomený, krátký, nebo různě zakřivený je schopnost pohybu narušena.K tomu, aby se spermie dostaly na místo  svého určení, potřebují jakési "transportní médium". To dodávají přídatné pohlavní žlázy, jejichž výměšky poskytují spermiím vhodné prostředí, chrání je a společně s nimi tvoří tak zvaný ejakulát. Ten se v případě psa dá rozdělit do tří frakcí. Ta první je čirá a vodnatá a dalo by se říci, že připravuje spermiím cestu. Druhá frakce se nazývá frakcí semennou, je mléčně zakalená a obsahuje spermie. Třetí frakce je vazká a staří chovatelé jí někdy označují jako frakci zátkovací. Objem ejakulátu se u jednotlivých plemen značně liší a to bez souvislosti s velikostí psa. Takový skotský teriér dokáže uvolnit až 25 ml ejakulátu, naopak u border teriéra se objem, stejně jako u řady velkých plemen, pohybuje v rozmezí 2 - 5 ml. Množství ejakulátu není přímo úměrné jeho oplozovací schopnosti. Roli hraje kvalita, která se skrývá v množství spermií, jejich pohyblivosti a samozřejmě i to, zda jsou v pořádku z hlediska morfologického i funkčního.

Ejakulát je možné pomocí laboratorního vyšetření hodnotit. Nejčastěji se provádí orientační hodnocení, při kterém se stanovuje například hustota, poměr živých a mrtvých spermií, procento méně vhodného pohybu (například do oblouků, do kolečka) a procento spermií s viditelným defektem (zalomené bičíky, krátké bičíky, křivě nasazené bičíky). Specializovaná pracoviště jsou schopná samozřejmě provést daleko detailnější vyšetření. Velký problém při hodnocení ejakulátu tvoří jeho odběr nebo spíše ochota psa jej uvolnit. Doporučuje se odebírat ejakulát v přítomnosti háravé feny. Pes pak bývá dostatečně stimulován k tomu, aby uvolnil i semennou frakci.

Sexuální, nikoliv fyzické dospělosti dosahují malá plemena zhruba ve věku okolo šesti až sedmi měsíců, plemena velká o něco později. V tomto období se většinou ukazují první sexuální projevy psa - samce. Velmi se zajímá o to, co kde která fenka zanechala, přitahují jej "psí dámy" každého věku a vůbec nerozhoduje, v jaké fázi cyklu se nacházejí. Pes naskakuje na feny a často i na psy a pokud má příležitost a opravdu nějakou fenku nakryje, bývá většinou vyděšen. Toto období je možné charakterizovat jako čas pokusů a omylů. Z hlediska využití v reprodukci je ale velmi důležité, protože pes získává určitou orientaci.

Krytí nebo chceme-li pohlavní akt v případě psů má svůj specifický průběh. Pes naskakuje na fenku z boku nebo ze zadu. První přístup někdy majitele překvapuje, je ale zcela logický. V průběhu krytí pes potřebuje pevně uchopit fenku zhruba v místě, kde hrudní páteř přechází v páteř bederní. Pokud nastupuje zezadu, musí u některých plemen skočit poměrně daleko. Pokud nastupuje z boku, přichytí se kde potřebuje a pouze se přesouvá do optimální polohy. Většinou pes naskakuje opakovaně a není nic divného, když to, zvláště u začátečníků, trvá delší dobu. V okamžiku, kdy pes cítí, že došlo k optimálnímu spojení, přitáhne se velkou silou a pronikne do feny tak hluboko, že ejakulát bude vypuzovat v oblasti děložního krčku. Teprve v tomto okamžiku u něj dochází k překrvení topořivých těles. Zduření žaludu a suchá, jakoby lepivá poševní sliznice znemožňují psovi uvolnit pyj z pochvy. Dochází k tak zvanému svázání. Většina psů po krátké době z feny sestoupí a obrátí se k ní zádí. Zdá se, že tato poloha je přímo "vymyšlená" pro majitele psů. Pes i fena se v ní snadno drží, nejlépe za pruty (pokud se nejedná o krátce kupírované plemeno) a nehrozí nebezpečí, že fena bude psa tahat po celém okolí a jeho nebo sebe při tom poraní. Že důvody k takovémuto postavení budou asi jiné, dokazuje stejná poloha při páření divoce žijících zvířat (vlk, liška). Samice mimo jiné nemusí nést po celou dobu svázání tíhu samce a oba jedinci nejsou zdaleka tak bezbranní, jak by byli v jiné situaci. Svázání trvá průměrně deset až dvacet pět minut. Jsou případy, kdy je tato doba kratší či delší. V praxi jsem narazila na přímo "hororové krytí", kdy svázání trvalo neuvěřitelné dvě hodiny. Obecně lze říci, že délka svázání není přímo úměrná počtu štěňat nebo že by výrazně ovlivnila to, zda fena zabřezne či ne.

Svázání není samoúčelnou záležitostí. Při tak pevném spojení je v rámci možností zajištěno, že spermie se dostanou až k vajíčkům, která mají oplodnit. Ejakulát psa je vypuzován v oblasti děložního krčku a k oplození dochází ve vejcovodu. Spermie musí projít děložním tělem a rohem. Jejich cesta je tedy vzhledem k jejich velikosti značně dlouhá. O to, aby vše přišlo kam patří, se instinktivně snaží i fena. Funguje to asi tak, jako když se psem prokousnutý gumový míček ponoří pod vodu a stlačí. Z míčku je vypuzen vzduch a po uvolnění stisku se zpětně nasaje voda. Podobným stlačením nebo spíše stahem reaguje fena na tlak v pochvě a snaží se psa vypudit. V pravidelných intervalech pak následuje stah a uvolnění a lze očekávat, že ve stejných intervalech fena spermie nasává a posouvá. Na některé feně je přímo vidět, jak stahy v podobě vln probíhají, některá k hrůze nezkušeného majitele doplňuje celou záležitost hlasitým projevem. Svázání se tedy jeví jako velmi nutná součást úspěšného krytí. V žádném případě ale nelze tvrdit, že tam, kde nedojde k viditelnému svázání nebo kde spojení trvá velmi krátkou dobu (+/- jednu minutu), nemůže dojít k oplození. To je důležité z hlediska případné změny psa. Pokud pes na fenu naskočil a mohlo dojít byť jen ke kratičkému vniknutí pyje do pochvy, je třeba krytí považovat za uskutečněné. Pokud bychom totiž došli k závěru, že ke spojení nedošlo a jeli za jiným psem, mohli bychom, byť neúmyslně, udělat chovatelský přestupek. Jiný pes by byl uveden v průkaze původu štěňat a jiný by byl skutečně otcem.

Po určité době se pes od feny oddělí. V některých případech překrvení pohlavních orgánů psa ještě přetrvává a je tedy třeba chvíli dávat pozor, aby se neporanil. Po uskutečněném krytí je vhodné zkontrolovat, zda se předkožka psa dostala do normální polohy a zda nedošlo k zaškrcení.

Samostatnou kapitolu tvoří nežádoucí krytí. Rozzuřený majitel feny mívá často snahu svázání přerušit a psa od feny oddělit. Je to jednání nadmíru nesmyslné. Snadno dojde k poranění psa nebo feny a část ejakulátu už je stejně tam, kde má být a přerušeno je tedy krytí, nikoliv březost.

       Hustota ejakulátu není optimální

 

<!--{123672288783731}--</style>                                           

Krytí nebo chceme-li pohlavní akt psů, je věc přirozená a může se tedy zdát, že i snadná. Zkušenost učí, že v praxi to může vypadat úplně jinak. Slovo může, je zcela na místě, protože ve většině případů a podle zákona schválnosti zcela určitě tam, kde se jedná o ze strany majitele nechtěné spojení, probíhá krytí zcela bez problémů. Přece jen ale jsou případy, kdy krytí není zdaleka tak jednoduché, jak bychom si přáli.

K tomu, aby se pes s fenou spojil, stačí někdy jeden skok, častěji je však skoků třeba daleko více. Pokud se pes o spojení snaží delší dobu neúspěšně, je rozumné oba jedince na krátkou dobu oddělit. Pes si odpočine a jeho aktivita bývá pak důraznější. Důvodů, pro které se krytí neuskuteční okamžitě, může být více. Záleží na připravenosti feny, zkušenosti a vzrušení psa a někdy také na poměru velikosti obou jedinců. Pokud bychom pustili fenku na vrcholu říje volně do prostor, kde může potkat psy, vybrala by si ženicha podle svých (určitě ne našich) představ a krytí by asi proběhlo zcela bez potíží. Horší už to může být se psem, kterého jí vybral člověk. Instinkt pravděpodobně feně říká, že určitá rozdílnost je větší zárukou životaschopnosti potomstva. Proto se může stát, že fena, která se nabízí kdejakému "vořechovi" způsobem, který vyvolává u majitele pocit studu, šampiona svého plemene odmítá. Jsou feny, které odmítají jakéhokoliv psa. Důvodů může být řada. Patří sem přílišné polidšťování fen, nedostatečná orientace v rámci svého druhu zapříčiněná špatně prožitým obdobím ranné socializace i přílišné zasahování člověka do krytí. U některých plemen, například v případě teriérů, způsobuje problémy i značný temperament fen a jejich snaha získat v rámci možností dominantního partnera. Instinkty pracují i v době, kdy většinu životních problémů za psa řeší člověk. Fena prostě chce psa, který ji zkrotí, psa silného fysicky i konstitučně, psa, který bude předávat potomstvu vlastnosti, které by mu umožnily přežít i v náročném prostředí.

Neochota ke spojení se může projevit tím, že fenka před psem uhýbá, sedá si a prut používá jako pokličku, kterou zakrývá přezku. V horších případech je agresivní a je schopna pokousat krycího psa i všechny lidi kolem. Takovou fenu je třeba přidržet nebo eventuálně pacifikovat zavázáním mordy. Košík nebývá nejlepším řešením. Je-li kožený, fena přes něj stejně kousne, je-li kovový, uhodí jím. Tkaloun kolem čelistí nejen znemožní použití zubů, ale i odpoutá pozornost feny od ostatního dění. Pokud je třeba fenu přidržet, je nutné ponechat psovi potřebný prostor tak, aby ji mohl uchopit hrudními končetinami. Tento prostor není zachován pokud například majitel drží fenu mezi koleny nebo když se znehybnění feny zúčastní více lidí. Přidržet fenu by ale nemělo znamenat, že se k ní chováme způsobem, který lze nazvat znásilněním. Pokud se fena brání nepřiměřeně, je třeba začít hledat, kde se stala chyba. Ta může být ve špatně zvoleném dnu krytí, nedostatečné kvalitě říje, anatomické stavbě těla a také nám může příroda tímto způsobem dávat najevo, že fena se k reprodukci prostě nehodí a sama to velmi dobře ví.

Samotné krytí může být u některých jedinců či plemen problémem. Je tedy třeba vždy počítat s dostatečnou časovou rezervou i s nutností navštívit psa s fenou opakovaně. Jsou psi, kteří nakryjí fenu kdykoliv a kdekoliv. Naopak jsou psi, kteří vyžadují svoje vlastní prostředí. Většinou se doporučuje, aby, pokud je to možné, byla fena přivedena ke psovi, nikoliv pes k feně. Pes je ten, který má odvést určitý výkon. Je tedy třeba, aby byl v psychické i fyzické pohodě. Povezeme-li psa, který obtížně snáší cestování a například zvrací v autě, za fenkou vzdálenou sto kilometrů, může se stát, že na konci cesty bude tak vyčerpaný, že neprojeví o čtyřnohou nevěstu sebemenší zájem. Agresivní projevy dominantní feny budou v jejím domácím prostředí asi daleko výraznější, než v podmínkách jí cizích. Dobré zkušenosti jsou tam, kde si pes zvykne na jakýsi "krycí rituál". Stejná místnost, zahrada nebo výběh nebo případná stejná protiskluzná podložka mohou v budoucnu odstranit řadu potíží. Pes prostě ví, že na tomto místě připravená fena má být krytá a to ho na celou akci předem náležitě připraví. Prostředí pro krytí by mělo být klidné a čisté. Ideální je, pokud krytí může probíhat venku. Ne vždy je to ale z praktického hlediska možné. Pokud ke krytí dochází v místnosti, měla by být podlaha nebo podložka neklouzavá. Je třeba počítat s tím, že pes potřebuje vyvinout značnou sílu a potřebuje se při tom pánevními končetinami opřít. Plovoucí podlaha mu určitě oporu neposkytne, spíše lze očekávat problémy.

Většina majitelů fen očekává, že se krytí odbude rychle, mezi "odjezdem dvou rychlíků". Oba jedinci ale potřebují čas a klid. Škodí nejen spěch, ale i početné obecenstvo. Nejrozumnější je, když se celé záležitosti mimo psů zúčastní ten, kdo doprovází fenu a majitel nebo držitel psa. Krytí feny by určitě nemělo být součástí rodinného výletu, kterého se vyjma dětí zúčastní ještě hluchá prababička a upovídaná tchýně. Pokud nedojde (mezi vrátky) k okamžitému spojení psa a feny, jeví někteří chovatelé znepokojení a snaží se zasahovat. Pokud chceme pomáhat, je třeba postupovat tak, abychom neublížili.

Některé problémy je možné snadno vyřešit, někdy to prostě nejde. Mezi snadno řešitelné například patří potíže vyplývající z neúměrného rozdílu ve velikosti psa a feny. Dochází k nim tam, kde se setká malý pes a velká fena nebo naopak velký pes a malá fena. Pomoci může podložka pod končetinami menšího z partnerů nebo třeba jen krytí na svažitém terénu. Trochu složitější to může být tam, kde se pes snaží fenu krýt, ale má problémy s technikou spojení. Je sice možné se pokusit jej opatrně zavést, ale řada psů reaguje velmi negativně a o fenku ztrácí zájem. Opačný pól pak tvoří psi, kteří jsou do té míry dráždiví, že při jakémkoliv dotyku okamžitě ejakulují. Naprosto ztracená je situace, kdy pes nemá o fenu zájem a sám se aktivně o krytí nesnaží. Pak je veškerá snaha pomoci většinou zcela zbytečná. Vysazovat psa na fenu nebo ho k ní přidržovat má opačný efekt, než který nezkušený pomocník očekává. V takovém případě se nabízí několik možností. Lze fenu nechat nějakou dobu u majitele psa a doufat, že si to časem pes a fena zařídí sami. Lze odejít i s fenou a pokud je ještě možnost, pokusit se o krytí některý z následujících dnů. Třetí možností je vyhledat jiného psa. Rozumný chovatel se o krytí psem, který nemá o fenu přirozený zájem, nesnaží. Může se stát, že určitá fena psovi nevyhovuje nebo že pes není momentálně v dobré kondici. Pokud by se stejným způsobem stavěl i k dalším fenám, je třeba zvážit možnost jeho dalšího využití v chovu.

Pokud se krytí nezdaří, mají chovatelé většinou snahu hledat vinu ve psovi. "Přivedl jsem mu tak krásnou fenu a on s ní nic nesvede!" Někdy je to i pravda. Současní psi a to zvláště psi luxusnějších plemen to nemají jednoduché. Jejich majitelé se soustředí na složení předepsaných zkoušek a absolvování výstav. Přirozené projevy psa samce často nesou nelibě a zakazují je. Pak přivedou například tříletému psovi fenu a očekávají, že bude rychle a bezproblémově krýt. I u psů, jejichž majitelé složitost situace chápou může dojít k tomu, že první nebo možná i druhá fenka odejdou, aniž by ke krytí došlo. Mladý pes prostě potřebuje získat určitou zkušenost. V okamžiku, kdy přijde "jak na to", problémy určitě ustanou. Někdy to ale chce čas a také pochopení ze strany majitelů fen.

Potíže mohou být zapříčiněny i fenou. Nejčastějším důvodem je špatně určený termín krytí. Problémy mohou být také psychického rázu - fena se odmítá dát krýt, mohou být ale zaviněny i nedostatky nebo přímo závadami ve stavbě těla feny. U některých plemen se objevuje vrozené zúžení pochvy. Někdy se jedná o defekt operativně odstranitelný, někdy s tím ani zkušený chirurg nemůže nic udělat. Takovou fenu prostě nenakryje ani sebelepší a sebezkušenější krycí pes. Pokud se tedy pes snaží, fena staví a ke spojení přesto nedochází, je třeba vyhledat veterináře a nechat fenu vyšetřit. Někteří "taky chovatelé" se v takovém případě snaží prstem ověřit, zda je fena otevřená a eventuálně tak připravit prvničku ke krytí. Podobný přístup je nejen neetický, ale hrozí nebezpečí, že dojde k poranění nebo zanesení infekce. Stejně rizikové je vymazávání pochvy fenky olejem, které někteří chovatelé provádějí ve snaze psovi krytí usnadnit.

O tom, jak má vypadat přirozené krytí většina dnešních chovatelů ví. Stále ale přetrvávají určité pověry. Mezi ně například patří představa, že nakrytá fena se uzavírá a nemůže tedy dojít ke spáření s jiným psem. Opak je pravdou. Pro některé fenky je úspěšné spojení impulsem k tomu, aby si co nejrychleji našly ještě dalšího partnera. Fenu po krytí je prostě třeba hlídat. Jinak se nám může stát, že budeme mít vrh po úplně jiném otci nebo otcích, než jsme si představovali. Množné číslo používané v souvislosti s otci je zcela na místě. Opravdu je možné, že jedna fenka má v jednom vrhu potomstvo po více psech.

Krytí proběhlo úspěšně a chovatel si říká, že asi má v kalendáři červeně vyznačený možný termín porodu. Určitě si ale klade otázku: "Zabřezla nebo nezabřezla?" Možnosti, jak to zjistit, se dají dělit do dvou kategorií. Slušně vybavené veterinární pracoviště dokáže pomocí ultrazvuku zhruba okolo třicátého dne březost celkem spolehlivě určit. Existuje i speciální vyšetření krve, které se dělá zhruba ve stejném období, které je ale natolik finančně náročné, že se většinou u nás neprovádí. Okolo dvacátého osmého dne březosti je u fen ochotných se nechat vyšetřit možné nahmatat v dutině břišní útvar, který připomíná růženec. Leccos nám může napovědět i chování feny. Řada čtyřnohých nastávajících matek se do určité míry mění. Stávají se mazlivější, přítulnější a pomalejší a to již v celkem krátké době, tedy deset až čtrnáct dní po krytí. Jiné feny chování nemění vůbec a je třeba se řídit dalšími příznaky. Patří mezi ně typická změna vzhledu struků, které již před polovinou březosti (20 - 30 den) zduří a ztuhnou a ční z mléčné lišty jako gumové špuntíky. U některých fen struky mění i barvu a jsou tmavě růžové s viditelnými dvorci u základny. Zvláště v první polovině březosti je možné vidět zvětšení objemu těla fenky v oblasti posledních žeber. Existují chovatelé, kteří s centimetrem v ruce sledují, zda fenka "kyne" či ne. Velmi typickým příznakem je vzhled vnějších pohlavních orgánů, konkrétně přezky. Pohlavní orgány jsou jakoby prosáklé, přezka zůstává zduřelá a často je možné vidět typický hlenovitý sekret. Ten někdy majitele fen děsí, protože se bojí, že je příznakem zánětu. Opak je pravdou. Příroda si mateřství velmi pečlivě chrání a hlenovitý sekret v pochvě je vlastně jakousi proti infekční bariérou. Obsahuje nejen lepivý hlen, ale i značný počet leukocytů, tedy buněk, které se s infekcí dokáží v rámci možností vypořádat.

 

Typický vzhled struků a klenoucí se oblast posledního mezižebří březí fenky

  

Přezka je prosáklá, uvolněná s patrným hlenovitým sekretem

 

Autor:   Vladimíra Tichá

 
TOPlist

hit counter